Příběh z praxe: fyzikální terapie a pohybové návyky
Ve své praxi velmi často vídám ženy, které už prošly kolečkem nejrůznějších procedur. Absolvovaly rázovou vlnu, ultrazvuk nebo laseroterapii, které dokázaly akutní bolest v patě zklidnit a dát tkáni prostor pro úlevu. Jenže po pár týdnech se pata začala ozývat znovu.
Fyzikální terapie dokáže skvěle ztišit nejhorší bolest a podpořit hojení tkáně. Pokud ale nezměníme to, jak noha denně pracuje, jak stavíme hlezenní kloub, kam přenášíme váhu a jak používáme prsty, tlak na patu zůstává pořád stejný.
Skutečná a trvalá úleva přichází ve chvíli, kdy úlevu od bolesti spojíme s úpravou pohybových návyků.
Co je to vazivový pruh na chodidle (plantární fascie)
Na spodní straně chodidla máme pevný vazivový pruh, kterému se odborně říká plantární fascie. Propojuje patní kost s prsty. Sama o sobě drží klenbu jen pasivně, funguje jako silná elastická pružina. Při každém kroku a odrazu pomáhá přenášet váhu těla dopředu a pružně tlumit nárazy.
Mnoho lidí zná pojem plantární fasciitida, který označuje zánět tohoto vaziva. Zánět se však v tkáni nachází většinou jen v úplném počátku. Pokud se bolest táhne týdny a měsíce, zánětlivé buňky mizí a jde o takzvanou plantární fasciopatii, tedy o přetížení a ztrátu přirozené pružnosti vaziva.
Rozdíl mezi těmito stavy je zásadní. Zatímco čerstvý zánět vyžaduje krátkodobé zklidnění, dlouhodobě přetížená tkáň potřebuje rozumný, plynulý podnět a úpravu došlapu, aby mohla znovu získat svou elasticitu.
Proč dočasná úleva příčinu v patě neodstraní
Ženy v ordinaci často popisují, jak se snaží noze ulevit: kupují pohodlné měkké boty, gelové vložky nebo tlumí bolest léky. Zkouší se méně hýbat, jenže na nohách stojíme a chodíme všichni, ať chceme, nebo ne.
Pasivní opora v podobě vložky nebo měkké podrážky dokáže v akutní fázi ulevit, protože napětí ve vazivu na chvíli zmenší. Jenže chodidlo ani hlezno se tím nic nového nenaučí. Jakmile se vrátíme do plného nasazení, přetížená tkáň dostane stejný biomechanický tlak jako předtím a bolest se vrátí.
Výzkumy ukazují, že bolest paty má velký sklon k návratu. Zhruba 40 procent lidí uvádí potíže ještě dva roky od prvního projevu, pokud řešili pouze následek (bolest) a ne příčinu (jak noha pracuje).
Dobrá zpráva
Vazivo se umí přizpůsobit. Potřebuje k tomu ale aktivní zapojení svalů chodidla a úpravu postavení hlezenního kloubu.
Co ukázala dánská studie
(Odborná vsuvka pro ty, které zajímají vědecká data)
V roce 2015 publikoval dánský tým vědců zkoumání, které výrazně proměnilo pohled na řešení bolesti paty. Sledovali dvě skupiny lidí s přetíženým vazivem na chodidle. Jedna skupina denně nohu pouze protahovala, druhá skupina k tomu přidala obden jednoduchý silový trénink (výpony na jedné noze).
Výsledek? Po třech měsících na tom byla silová skupina výrazně lépe, bolest ustupovala rychleji a chodidlo fungovalo lépe.
Důležitý je ale i druhý údaj, který se často přehlíží: po dvanácti měsících se rozdíl mezi skupinami vyrovnal a obě skupiny na tom byly stejně dobře.
Co si z toho odnést pro svou vlastní praxi
Přiměřená silová zátěž pomůže tělu dostat se z nejhorší bolesti výrazně rychleji než samotné protahování.
Ani silový trénink ale neodpovídá na základní otázku: Proč se to vazivo na chodidle vůbec přetížilo?
Bolest paty jako následek postavení hlezenního kloubu
Když nás něco bolí, přirozeně se soustředíme přímo na místo bolesti. U paty je ale velmi užitečné podívat se ještě o malý kousek výš, na to, v jakém postavení máme hlezenní kloub a kde přesně máme ve stoje těžiště.
Bolest paty bývá totiž velmi často až následkem toho, jak se váha celého těla při chůzi přenáší.
Přímo nad patní kostí je kost hlezenní. Jsou to dvě kosti nad sebou, které tvoří základ celého hlezenního kloubu. Pokud se vnitřní kotník vtáčí dovnitř, váha těla se nerozprostírá rovnoměrně do celého chodidla, ale koncentruje se do jeho středu.
Celá noha tím mění svůj přirozený pohybový vzor:
- Prsty zůstávají bez opory a nepřijímají přirozenou zátěž.
- Palec ztrácí svou funkci kormidla pohybu. Pokud při chůzi vytáčíme špičku ven do strany, odraz nejde přes přirozenou osu palce, ale zatěžuje se vnější strana palcového kloubu. Tím dochází k jeho dlouhodobému přetěžování a postupnému rozvoji vbočeného palce (hallux valgus).
- Hluboké svaly bérce a chodidla vypadávají z aktivní funkce. Aktivitu, kterou by měly vyvíjet zejména hluboko uložené svaly bérce, pak přebírají povrchové svaly na holeni a lýtku (proto se často přidávají křeče v lýtkách nebo bolest přední strany holeně) a nárazový tlak nese samotný vazivový pruh na chodidle.
Při sedmi tisících krocích denně se tento vzor zopakuje sedmtisíckrát. Vazivový pruh na chodidle je tak v neustálém nadměrném napětí, receptory v tkáni se dráždí a pata nemá prostor se mezi jednotlivými dny zotavit.
Právě hlezenní klouby, které spojují nohu s bércem, jsou základním stavebním kamenem postury celého těla. Právě zde náš pohyb začíná.
Malý pokus, který změní vnímání opory
Místo složité teorie si můžeme udělat jeden velmi jednoduchý pokus.
Pokus naboso
Stačí se na chvíli postavit naboso a v klidu navnímat, kde máme na chodidlech těžiště. Většina lidí ucítí, že váha spočívá převážně na patách, prsty nejsou v opoře a kotníky mají tendenci se lehce vbočovat dovnitř.
Co se stane, když tento návyk změníme?
Jakmile vědomě srovnáme hlezenní klouby do jejich přirozené osy vůči podlaze a dovolíme prstům, aby se rozprostřely po zemi, stane se malý zázrak: klenba nohy se sama mírně zvedne.
V tu chvíli se váha těla rozkládá rovnoměrně mezi přední a zadní část chodidla. Hluboké svaly bérce a chodidla začnou pracovat ve vzájemné souhře, díky čemuž se přestane přetěžovat lýtko i přední strana holeně, napětí ve vazivovém pruhu se zmírní a patě se uleví.
Tento rozdíl je malý, ale na vlastním těle okamžitě citelný.
Věřím, že tělo ví, jak se hýbat správně. Jen je potřeba mu to čas od času připomenout. 💚